Zimní příběh o Dorianovi

Kaelův bratr Dorian kráčel pomalu lesem, zahalen do těžkého pláště, který ho sotva chránil před kousavým větrem. Na rozdíl od Kaela se Dorian nikdy necítil úplně pohodlně v tichu přírody. Chyběl mu ruch tábora, teplo ohně a hlasy ostatních. Ale tady byl klid a on věděl, že klid je zrádný.
Dorian byl zkušenější než jeho mladší bratr, prošel už několika taženími. Věděl, že unavené tělo může být stejně nebezpečné jako neviditelný nepřítel. Proto se nikdy nezastavoval na dlouho, i když mu nohy těžkly a prsty na rukou mrzly.
Šel opačným směrem než Kael a jeho bystré oči prozkoumávaly stromy, sníh a nebe nad nimi. Všude panoval stejný klid. Přesto něco v jeho nitru vřelo. Měl pocit, že ho někdo – nebo něco – sleduje.
Najednou se zastavil. Ve sněhu zahlédl záblesk něčeho kovového. Dorian poklekl a zvedl zrezavělý tesák. Zvuky lesa se náhle změnily. Dorian zvedl hlavu a ucítil, jak se vzduch kolem něj ztížil. Praskání větviček, jemný šepot větru. Otočil se, jeho ruka sjela na opasek pro meč. Ticho ho dusilo. A pak se to stalo – zpoza stromů vyrazilo několik párů svítících očí. Byli to vlci. Ale ne obyčejní. Jejich srst byla matně černá, téměř jako stín, a oči jim zářily nelidským rudým světlem.
Dorian ucouvl. Vytáhl meč a postavil se tak, aby měl záda krytá stromem. Vrční vlků bylo hluboké, téměř jako by neslo ozvěnu.
Zkušený bojovník se nadechl a vyrazil vpřed. Když meč zasvištěl vzduchem a narazil na tělo prvního vlka, očekával odpor masa a kosti. Místo toho se jeho zbraň setkala s prázdnotou. Vlci nebyli skuteční, jejich těla se rozplynula v mlhu, jen aby se znovu objevila na jiném místě.
"Co jste zač?" vydechl Dorian a věděl, že odpovědi se nedočká. Musel se dostat zpátky k družině a varovat ostatní. Přežít tento střet bude mnohem těžší, než si kdy dokázal představit.