Andělka, strážkyně lesa

Mezi zlatavými a rudými korunami podzimního lesa kráčí Andělka. Její šedé vlasy se třpytí v teplém světle zapadajícího slunce, hůl v ruce je spíše symbolem spojení se zemí než oporou. V očích má klid a tichou moudrost, v krocích jistotu. Je součástí lesa stejně jako šumění větru či padající listí.
Obléká se do barev nebe a kamene, nenápadná a přesto přítomná. Její úsměv hřeje jako poslední sluneční paprsky babího léta. Kdo ji spatří, pocítí pokoj – jako by se na okamžik dotkl samotné duše lesa.